Tak jsem nazvala ukázku z knihy Aldouse Huxleyho „Ostrov“:

„Vezměte jednoho sexuálně neschopného otroka mzdy, jednu nespokojenou ženu, dva nebo (pokud chcete) tři malé televizní závisláky; marinujte ve směsi freudismu a zředěného křesťanství; pak pevně uzavřete do čtyřpokojového bytu a duste patnáct let ve vlastní šťávě.

Náš recept je poněkud odlišný: Vezměte dvacet sexuálně spokojených párů a jejich potomky; přidejte stejné množství vědy, intuice a humoru; namočte do tantrického buddhismu a nechte vařit na otevřeném ohni pod širým nebem nad živým plamenem náklonnosti.“

„A co vzejde z vaší otevřené pánve?“ zeptal se. „Zcela odlišný druh rodiny. Ne exkluzivní, jako vaše rodiny, a ne předurčený, ne povinný. Inkluzivní, nepředurčená a dobrovolná rodina. Dvacet párů otců a matek, osm nebo devět bývalých otců a bývalých matek a čtyřicet nebo padesát
různých dětí všech věkových kategorií.“

„Zůstávají lidé celý život ve stejném adopčním klubu?“ „Samozřejmě že ne. Dospělé děti neadoptují své vlastní rodiče ani sourozence. Jdou ven a adoptují jinou skupinu starších, jinou skupinu vrstevníků a mladších. A členové nového klubu adoptují je a v pravý čas i jejich děti. Hybridizace mikrokultur – tak tento proces nazývají naši sociologové. Na své úrovni je to stejně prospěšné jako hybridizace různých odrůd kukuřice nebo kuřat.

Zdravější vztahy v odpovědnějších skupinách, širší sympatie a hlubší porozumění. A sympatie a porozumění jsou pro všechny v MAC, od kojenců po stoleté.“ „Stoleté? Jaká je vaše průměrná délka života?“ „O rok nebo dva delší než vaše,“ odpověděla. „Deset procent z nás je starších šedesáti pěti let. Staří dostávají důchody, pokud si nemohou vydělávat. Ale důchody samozřejmě nestačí. Potřebují něco užitečného a náročného, co by mohli dělat; potřebují lidi, o které se mohou starat a kteří je budou milovat. MAC tyto potřeby naplňuje.“

„To všechno zní,“ řekl Will, „podezřele jako propaganda pro jednu z nových čínských komunit.“ „Nic,“ ujistila ho, „nemůže být méně podobné komunitě než MAC. MAC není řízen vládou, ale svými členy. A nejsme militarističtí. Nezajímá nás vychovávat dobré členy strany, zajímá nás vychovávat dobré lidské bytosti. Nevštěpujeme dogmata. A konečně, nebereme dětem rodiče; naopak, dáváme dětem další rodiče a rodičům další děti.

To znamená, že i v jeslích se těšíme určité míře svobody; a naše svoboda se zvyšuje, jak stárneme a můžeme se vypořádat s širším spektrem zkušeností a převzít větší odpovědnost. Zatímco v Číně není žádná svoboda. Děti jsou předávány oficiálním vychovatelům, jejichž úkolem je vychovat z nich poslušné služebníky státu. Ve vaší části světa je situace mnohem lepší – lepší, ale stále dost špatná. Uniknete státem jmenovaným vychovatelům dětí, ale vaše společnost vás odsuzuje k tomu, abyste prožili své dětství v exkluzivní rodině, s jediným sourozencem a rodiči. Jsou vám vnuceni dědičným předurčením. Nemůžete se jich zbavit, nemůžete si od nich vzít dovolenou, nemůžete jít za někým jiným, abyste si změnili morální nebo psychologické prostředí. Je to svoboda, pokud chcete – ale svoboda v telefonní budce.“

„Zavřený,“ rozvedl Will, „(a teď myslím na sebe) s posměšným tyranem, křesťanským mučedníkem a malou holčičkou, kterou tyran vystrašil a mučedník vydíral apelováním na její lepší city, až se dostala do stavu třesoucí se imbecility. To byl domov, ze kterého jsem až do svých čtrnácti let, kdy se vedle nás nastěhovala teta Mary, nikdy neutekl.“ „A vaši nešťastní rodiče nikdy neunikli vám.“ „To není tak úplně pravda. Můj otec utíkal do brandy a moje matka do vysokého anglikánství. Musel jsem si odpykat svůj trest bez sebemenšího zmírnění. Čtrnáct let rodinného otroctví. Jak ti závidím! Svobodná jako pták!“

„Nebuď tak lyrický! Svobodná, řekněme, jako rozvíjející se lidská bytost, jako budoucí žena – ale ne svobodnější. Vzájemná adopce chrání děti před nespravedlností a nejhoršími důsledky rodičovské neschopnosti. Nechrání je před disciplínou ani před nutností přijímat odpovědnost. Naopak, zvyšuje počet jejich povinností; vystavuje je široké škále disciplín. Ve vašich předurčených a exkluzivních rodinách děti, jak říkáte, odpykávají dlouhý trest pod jedinou skupinou rodičovských věznitelů. Tito rodičovští věznitelé mohou být samozřejmě dobří, moudří a inteligentní. V takovém případě malí vězni vyjdou víceméně bez úhony. Ve skutečnosti však většina vašich rodičovských věznitelů není nijak zvlášť dobrá, moudrá nebo inteligentní. Často to myslí dobře, ale jsou hloupí, nebo to myslí špatně, jsou frivolní nebo neurotičtí nebo občas přímo zlovolní nebo upřímně řečeno šílení.

Bůh tedy pomáhej mladým odsouzencům, kteří jsou podle zákona, zvyku a náboženství vydáni na milost a nemilost jejich laskavosti! Ale teď se zamyslete nad tím, co se děje ve velké, inkluzivní, dobrovolné rodině. Žádné telefonní budky, žádní předurčení věznitelé. Zde děti vyrůstají ve světě, který je funkčním modelem společnosti jako celku, malou, ale přesnou verzí prostředí, ve kterém budou muset žít, až vyrostou. „Svatý“, „zdravý“, „celistvý“ – všechna tato slova mají stejný kořen a nesou různé odstíny stejného významu. Etymologicky a ve skutečnosti je náš druh rodiny inkluzivní a dobrovolný, skutečnou svatou rodinou. Vaše rodina je nesvatá.“

„Amen,“ řekl Will a znovu si vzpomněl na své vlastní dětství, vzpomněl si také na chudáka malého Murugana v spárech Rani. „Co se stane,“ zeptal se po chvíli, „když děti odejdou do jednoho ze svých dalších domovů? Jak dlouho tam zůstanou?“ „To záleží. Když mě moje děti mají plné zuby, zřídka zůstávají pryč déle než jeden nebo dva dny. Je to proto, že se doma v zásadě cítí velmi šťastné. Já jsem se tak necítil, a tak když jsem odešel, někdy jsem zůstal pryč celý měsíc.“

„A podpořili vás vaši náhradní rodiče proti vašim skutečným rodičům?“ „Nejde o to, dělat něco proti někomu. Podporujeme pouze inteligenci a dobré pocity a bojujeme proti neštěstí a jeho příčinám, kterým se dá předejít. Pokud se dítě cítí nešťastné ve svém prvním domově, uděláme pro něj maximum v patnácti nebo dvaceti druhých domovech.

Mezitím otec a matka absolvují taktní terapii od ostatních členů klubu vzájemné adopce. Za pár týdnů jsou rodiče opět schopni být se svými dětmi a děti jsou schopny být se svými rodiči. Ale nesmíte si myslet,“ dodala, „že děti se na své náhradní rodiče a prarodiče obracejí pouze tehdy, když mají potíže. Dělají to pořád, kdykoli cítí potřebu změny nebo nějaké nové zkušenosti. A nejde jen o společenský život. Kamkoli jdou, jako náhradní děti mají své povinnosti i práva – například česat psa, čistit klece pro ptáky, hlídat dítě, zatímco matka dělá něco jiného. Povinnosti i privilegia – ale ne v jedné z vašich malých, dusných telefonních budek. Povinnosti a privilegia ve velké, otevřené, nepředurčené, inkluzivní rodině, kde je zastoupeno všech sedm věkových kategorií člověka a desítky různých dovedností a talentů a kde děti zažívají všechny důležité a významné věci, které lidé dělají a prožívají – práci, hru, lásku, stárnutí, nemoc, smrt …“

Zdroj: Huxley, A.: Ostrov. Great Britain. Vintage publishing. 2005, str. 107-111.

O autorovi: https://cs.wikipedia.org/wiki/Aldous_Huxley

O knize „Ostrov“: https://www.databazeknih.cz/knihy/ostrov-22158