Náš děda – tchán byl velmi znám svou extravagancí, pošetilostí a megalomanskými plány a činy, které většinou k nevoli jeho manželky stály velkou část rodinného rozpočtu. Byl v tomto ohledu dosti sobecký a velmi rozhazoval peníze „aby se ukázal“. Tedy, když je zrovna měl, pak i pro všechny vzdálené příbuzné a známé.
Jeden z takových jeho úletů bylo pořádání srazů a setkání všeho druhu s nejmenší možnou záminkou pro širokou rodinu a známé. Velmi rád byl středem pozornosti, což si ještě pojistil tím, že všechny velkoryse obdarovával.
Ze všeho nejvíc a nejraději omílal nechutné sexistické vtipy a Casanova historky ze svého mládí. Vždy mluvil o tom, že tu brzy nebude. Dělalo mu dobře, když mu to všichni okolo vehementně vyvraceli a mohli se přetrhnout v přesvědčování, jak dobře vypadá, jaký je veselý štramák a jak všechny jistě přežije. Na to jim kontroval, že měl už 12 infarktů, kdo za ně může, a že příští už určitě nepřežije.
3x denně hrst prášků zapíjel kolou s rumem, a to i za jízdy. Jeho životní styl byl kamikadze. Kouřil dvě krabičky denně a kupoval si i třicet stíracích losů naráz – několikrát týdně. Občas něco málo vyhrál a malým vnoučatům pak hlásil, že vyhrál 1000 korun! Nikdy už ale neřekl, kolik desítek tisíc zaplatil, než vyhrál těch tisíc.
Věřil, že mluví s anděly, že má vize, vidiny a vedení shůry. Považoval se za poloboha, který je tu pro nás ostatní, abychom se skrze něho (v konfrontaci s ním) stali lepšími. 😛 Pokaždé, když přijel do Evropy, dělal „tour de svatá místa“. Od Lourdes přes Fatimu do Medžugorje (se zastávkou v kasinech v Monaku samozřejmě) zakončeno na Turzovce. Apropos, jel jako „tryskomyš“. Celou tuto trasu zvládl do týdne!
Po všech těch excesech a předvádění se, se pak doma zavřel. Bydlel dokonce odděleně v bytě, protože nikoho okolo sebe nesnesl. Když jedl, tak jen sám o samotě, a to, co si uvařil. (Ve společnosti ostatních lidí nedokázal pozřít sousto. Ani na svých dále v textu popisovaných trachtách…). Nikdo ho nesměl rušit, nesnášel zásahy do svého pořádku. Nikdo k němu nesměl chodit a uklízet. Košile i trička musel mít perfektně vyžehlené, svoje věci měl v dokonalém pořádku…
Jeho často opakovanou hláškou bylo: „až jednou umřu…“ – právě na koleně sedícímu vnoučeti – „zdědíš po mně všechny moje našetřené peníze“. Nedodal už ale, že žádné našetřené ještě nemá.
Nejvíce zábavný připadal všem nápad, když si vymyslel pořádat svůj vlastní pohřeb. Byl posedlý přípravou na svůj odchod. Měl na zahradě kapličku s pannou Marií a chodil k ní vysedávat. Zajistil termín, hospodu, objednal jídlo, pití a všechny pozval na svůj pohřeb. Chtěl si ho prostě užít, a být u toho, jak říkal. Chtěl vědět, kdo přijde a chtěl, aby bylo veselo.
Myslím, že za posledních 6 let to zopakoval aspoň třikrát. Rozhodně si tím zajistil vždy hojnou účast, nikdo si přece za jeho života nedovolil nepřijít na jeho pohřeb! A také: protože se nemohl rozhodnout, kde chce být pohřben, zajistil si tři hroby, které už dopředu koupil. Všude nechal vytesat svoji náhrobní desku – jméno, datum narození a prázdné místo pro doplnění dne úmrtí. Když zemřel jeho žena ho nechala spálit a v tichosti rozdělila popel do tří pytlíků. Jeden snad ona sama uložila, kam měla. Další dva jsou každý na jiném kontinentu a myslím, že ani jeden z těch dvou doteď není pod zemí.