Toto by byl velmi vtipný článek, kdyby nešlo „o děti“ – maminku, tatínka a jejich dceru.
Se švagrem se domlouváme, že společně s dětmi vyrazíme na zahradu za mými rodiči. Pojedu tedy já, švagr, moje dcera, syn a neteř. Protože je nás přesně 5 můžeme jet jedním autem. Švagr nejprve vyzvedne mě a mé děti, abychom následně nabrali jeho dceru.
Tady začíná groteska. Z domu vychází švagrová, která svoji dcerku nese za námi do auta. Protože už pár takových zkušeností máme, s dětmi sedíme v klidu a čekáme na naskladnění spolucestovatelky. Čtyřletá dcera a devítiletý syn po minulé zkušenosti (kdy svoji 3 a 1/4letou sestřeničku v autě nadšeně vítali, načež se slečna dala do zoufalého pláče) ani nedutají. Já se neotáčím, takže přesně nevím, kdo kdy dítě poutá. Mlčím, poslouchám a čekám. Dokonce po celou! dobu ze mě nevypadne ani mikropoznámka, což tedy překvapuje mě samotnou…
Neteř je skoro připoutaná, švagr usedá za volant, Ema začne plakat a volat odcházející maminku. Maminka přichází, dítě bere ze sedačky a ptá se ho: chceš jet s dětmi nebo zůstat doma? Emička říká, že doma, švagrová ji odnáší.
Emča začíná plakat, že chce jet s námi. Švagr vystupuje, poutá dítě. Švagrová odchází, dítě je připoutané, začíná plakat, švagrová nese bio-eko-chipsy v pytlíku z DM, podává je dceři na rozptýlení. Neteř pláče, že s námi nejede. Někdo z jejich rodičů ji odpoutává, bere její věci a vyndává ji ze sedačky. Švagr říká, že to nemá cenu a apeluje na svoji dcerku, že se musí jasně rozhodnout. Loučíme se s ní, švagr opět usedá za volant. Chceme odjet.
Holčička u domu pláče a volá za námi, že jede s námi. Opět stejná akce s poutáním. Moje dcera pak své malé kamarádce říká. Koupili jsme ti bonbónky, jednorožce. (Ano, v Albertu. Já jsem tam zapomněla na jejich bio-eko smýšlení, protože holčička někdy jí i normální bonbóny). Švagr poznamená: „To jsou ty chemické, fůůůj, že jsou fuj, fuj… neteř opakuje, chemické, fuj, fuj…“. Podíváme se s dětmi na sebe, se synem zakoulíme očima – nevadí, zůstanou pro nás.
Švagrová nese nějakou bio-eko sladkost (asi slazené ovoce z DM, to si musím zapamatovat, ať vím, co neteři kupovat) v krásném obalu s jednorožcem a podává holčičkám. Justýna se s chutí pouští do dobroty, neteřinka fňuká, nicméně vyjíždíme od domu, jupí!
Holčička vzlyká čím dál tím víc a víc. Jsme na světelné křižovatce cca 500 metrů od jejich domu. Švagr říká holčičce, že jestli nechce jet, tak ji odvezeme za maminkou. Za křižovatkou udělá otočku, a že tedy jedeme zpět. Holčička se trošku uklidní, takže švagr nabere původní směr zahrada.
Opět rozjezd, opět řev. Švagr to strhne doprava, další otočka. Zvedá se mi kufr, holčička pláče, švagr volá manželce, že neteř vezeme domů. Syn Řehoř situaci komentuje: „to snad není možné, pořád jezdit tam a zpět a po půl hodině být stále na místě“. Odevzdáme dítě. Po dalším rozjezdu prosím švagra, ať zastaví, že musíme najít sáček, protože se z těch rozjezdů a otoček asi pobliju. (Tady se jedná skutečně o akci „kolotoč“, protože pro biologický konflikt chybí aspekt náhlé, nečekané, izolativní… J) Sáček je v ruce a my tentokrát již plavně vyjíždíme ve čtyřech.
Po tom všem švagr poznamená: „Emička je asi citlivá po mně.“ Na mé předchozí rady (měsíce až roky zpět) mi bylo řečeno, že každý máme nějaký názor, který si ponecháme. Na mé výtky, že biologické zákonitosti a to, co děti ve svém vývoji potřebují nejsou názorem, nebylo reflektováno. Já si tedy po vzoru svého otce pouze myslím a nekomentuji. J
Dojedeme na zahradu. Dáme si s našima kafe a švagr říká, že musí jet domů za holkama, aby to tam zvládly. A že kdyžtak Emču doveze zpět. Chápeme to jako zdvořilostní obrat, protože kdo by po tom všem zase jel 8 km sem a zpátky.
Za půl hodiny je švagr skutečně zpět i s holčičkou. Tentokrát normální vítání, děti si jdou hrát… Za nějakou dobu ještě přijede tchyně, která doveze Řehořova desetiletého kamaráda Vaška. Kluci si hrají v lesíku, holčičky pobíhají okolo nás.
Odjezd švagra. Švagr musí jet do práce, a proto se potřebuje přemístit dříve než my. Emča říká, že zůstane s námi. Švagr volá své ženě, že Emi přijede až s námi. Naštěstí máme v autě o sedačku více, protože Řehoř odjíždí s mými rodiči, kteří mají ve svém autě jeho další podsedák. Protože však naše autosedačka není jejich (totálně certifikacemi prošpikovaná) autosedačka, dohodnou se mí příbuzní, že se Emička nebude vracet s námi v autě, ale že je dovezu na nejbližší autobusovou zastávku, odkud bude tchyně, Emča (a samozřejmě se k zážitku hlásí také naše Justýna) pokračovat hromadnou dopravou. Že chce někdo dobrovolně cestovat autobusem, když může autem, je sice nad mé chápání, ale pokud to nejsem já, klidně komukoli tento prožitek dopřeju. J
Švagr odchází a u branky nastává klasické kolečko. Emička chce jet s tátou, pak chce zůstat, pak chce jet s tátou, pak chce zůstat. Nakonec má švagr skoro půlhodinový skluz. Nemusím být ani vědma, abych věděla, že Emi nakonec se svým tatínkem odjede. Prostě napozorovaná zkušenost. To také hlásím svým rodičům, kteří s údivem sledují dění u plotu. Emička najednou odchází s Justýnkou a tchyní – svojí babičkou, její tatínek startuje auto. Můj otec užuž říká: „No, vidíš…“, když se Emi dává do hysterického řevu. Švagr po 20 metrech zastavuje, nabírá dítě a společně odjíždějí. Ani nevím, jestli jsem poznamenala: „No, neříkala jsem Vám to?“.
Už chápu, proč jsou švagříci velmi vyčerpaní… Nedivím se. Když se Emi narodila, říkala jsem švagrové: „Teď to chce tři roky být s dítětem nonstop, pořádně ho vymazlit, a máš dobrý základ pro samostatnou jednotku“. Ale říkejte to manažerce v mužském hormonálním stavu, která prostě „musí“ pracovat, a tak je dítě buď s tatínkem, chůvou nebo tchyní, navíc po pár šokových akcích (převoz záchrankou kvůli údajnému spolknutí dědečkova prášku na vysoký tlak, noční převoz záchrankou kvůli vysoké teplotě (37,5), noční převoz záchrankou kvůli kašli, pokousání psem poté, co ji její druhá babička podávala přes svého domácího mazlíčka její tetě, násilné držení při čištění zubů, „protože tak je to správné, tak to má být“…). Bohužel oni to jinak neumí, protože ani umět nemohou. Mají ve věcech své jasno, jiné náhledy nejen, že slyšet nechtějí, ale pokud tyto náhodou prosáknou, aktivně je potlačují ve prospěch svého stávajícího postoje.
Tímto popisem chci mj. poukázat na to, jak smutné je naše zotročení, ze kterého nejen že se nemá šanci osvobodit daný otrok, ale i otrokáři mají 100% jistotu, že jim otroci dokonale připraví další generaci otroků…
Náš odjezd. Řehoř zůstává u našich. Zpátky jedeme (já, Justýna a Vašík) s tchyní. Vašek říká: „Teto, nemáš bonbon?“ „Jj, zbyl mi celý sáček – klidně si ho vezmi i pro své sestry“. „Teto, takové my ale nejíme, tam je zvířecí želatina.“ „Jo, promiň, zapomněla jsem, že jste vegetariáni…“
Večer narazím na sáček „prokletých“ – nebio, neeko, „chemických“, nevegetariánských – gumových jednororožců a s pachutí nad počínáním lidstva je s chutí sním… J
P.S.: Všechny zúčastněné mám ráda a životu děkuji za inspiraci k mé literární tvorbě.
