AUTORITA v dnešním pojetí = člověk bez empatie a bez schopnosti sebeovládání.
Aneb jak vědomě i nevědomě devalvovat nastupující generace.
Psal se rok 2026. Střední hotelová škola, jejímž posláním by se zdálo být obohacení chuťových pohárků kdejakého gurmána, může připomínat v níže napsaném příběhu zakládajícím se na skutečnosti spíše ústav pro dozrávající adolescenty, kde vládnou bytosti s emoční zralostí nepřesahující sedm let (můj odhad). Hra plná kouzel, dobrého jídla i pití, se tedy nekoná. Zato se vynořují jiné hry. Ty, které jsou mainstreamově zajímavější. Sice nejsou konstruktivní, zato však jejich dramatičnost vtáhne do děje každého z přítomných.
Ve škole je restaurace, ve které žáci obědvají. Na výběr mají z jídel, které připravují sami žáci anebo si mohou vzít jídlo z domova.
Jednoho dne mi dcera zavolala a telefonicky mě upozornila, že přijde poznámka. Tak se také stalo. Dcera jedla ve školní restauraci z domova připravené jídlo. Náhle uslyšela hlasitě a pro ni dechberoucně ječet dozor ve školní restauraci. Učitelka, která „zajišťovala“ hladký průběh stravování středoškoláků, na dceru spustila, ať okamžitě zvedne salát ze země. Její způsob oznámení této skutečnosti dceru tak zaskočil, že ztuhla. Začala rudnout a najednou vnímala ticho, které v prostoru nastalo. Měla pocit, že pohledy všech přítomných směřovaly rovnou k ní. Polykala slzy a nemohla ze sebe vydat hlásku. U stolu seděla společně s kamarády a s chlapcem, se kterým chodí. Paní učitelka, dozorkyně, poté co IHNED nedostála úklidu, znovu hlasitě dceru vyzvala, ať salát uklidí, a to tak, že doslova ječela v restauraci plné středoškoláků, kde by se ticho dalo krájet.
Jednalo se o několik lístků ledového salátu, které jí z talíře nepozorným pohybem sesunul její přítel.
Po těchto několika sekundách, které však pro dceru trvaly celou věčnost, poprosila dívka potichu svého přítele, aby jí pomohl salát uklidit. Pomoci se jí bohužel nedostalo. Když se konečně trochu dostala zase do přítomnosti, řekla paní dozorkyni, že dojí poslední sousta a věc uklidí. Ale ani to nestačilo. Dozorkyně trvala na okamžitém odstranění několika (dvou třech) lístků ledového salátu. Dcera tedy pod záminkou, že jde pro smetáček a lopatku, utekla na záchod, kde celou situaci potřebovala rozdýchat. Pak našla smetáček a lopatku a lístky salátu, které by za normálních okolností vzala do ruky a vyhodila, nametla na lopatku a odnesla do koše.
Studenti této konkrétní hotelové školy mají obědovou přestávku celých 20 minut. Z toho zpravidla 10 minut čekají na jídlo (pokud si ho tedy nepřinesou z domova). Každý pozdní příchod žáka do vyučování je poctivě zaznamenán – tedy samozřejmě, pokud je učitel (dozorce) ve třídě dříve než žák. Pozdní příchody učitelů jsou totiž minutami k dobru, kdy studenti hltají poslední knedlíky :).
Je ironií, že se po studentech vyžaduje znalost etikety a důležitost společenského aktu, kterým je právě čas strávený při společném obědě. Paní učitelka klade důraz na detaily jako je mluvení s jídlem v puse a mluvení při obědě, ale takovéto chování autorit se v knihách ani osnovách nevyskytuje.
Pro doplnění je dobré vědět, že se nejedná o ojedinělý výstup dozorčích vůdců v dělnickém táboře. Pedagožka vyžadující omluvu v případě, že si žák zapomene sešit, reaguje na omluvu slovy – a co já s tím, že ho nemáš? Stejná pedagožka, která striktně omluvu žádá.
Na závěr bych chtěla čtenáře ještě upozornit, že zápisky do tabletu nebo do počítače jsou dovoleny pouze po dodání lékařského dokumentu, který poskytuje žákovi úlevy v důsledku jeho diagnózy. A tak to přeci dává smysl, protože žáci se učí psát „všemi deseti“ doma v aplikaci potom, co celý den prosedí ve škole s tužkou v ruce.
Znění poznámky:
Vážení rodiče, vaše dcera Laura dnes v prostoru školní jídelny vysypala jídlo, které si přinesla z domova a odešla. Na pokyn dozorující učitelky, aby věc napravila, reagovala odmítavě a drze, a až po několika upozorněních šla nepořádek uklidit.
Marcela Jeníčková
(Vzhledem k tomu, že paní dozorkyně není na seznamu pedagogů, kteří dceru vyučují, není možnost zaslat přes bakaláře mojí reakci – děkuji za milé přivítaní v realityshow, kde absurdita nezná hranic, a zatímco ti s diagnózou mohou v systému používat tak moderní věci jako je elektronika v podobě PC, tabletu nebo dokonce smartphonu, já si skočím do papírnictví pro dopisní papír.)
Myslím, že kdejaký vůdce by se mohl učit z našeho školství :).
Takže já se vznáším k výšinám a prosím anděly :).
Lucie H.
